Blíží se **Dušičky** a cítíte, jak vzduch houstne? Pomalu se odkrývá svět, který je nám trochu tajemný, možná až strašidelný. Svět, který známe, ale přece jen se do něj bojíme vkročit. Jak závoje pomalu mizí, ukazuje se nám i to, co bychom nejraději neviděli. Je to také čas, kdy vzpomínáme na naše blízké, kteří už tu nejsou – přesněji řečeno, nejsou tu jejich těla.
Možná bychom mohli tento čas prožívat spíše s radostí a vděčností než ve smutku. Mnohdy se držíme smutku, protože máme pocit, že je to jediná věc, která nás s nimi spojuje. Ale nemusíme se trápit – můžeme si vybrat radost a vděčnost za všechny ty chvíle, které jsme s nimi mohli sdílet. Připomenout si, jak nás obohatili a jak jsme se společně smáli, zažívali a prožívali.
Já to tak určitě mám. Tento čas je pro mě o vzpomínání. Zapálím svíčku za ty, které jsem měla ve svém životě a kteří už odešli – za ty, kteří odešli sami, za ty, které vzala nemoc, i za ty, kteří odešli dřív, než měli, protože už tu pro ně nebylo místo k životu. Na všechny vzpomínám s radostí a vděčností.
Ne, nebudu tančit u hrobu, ale zapálím svíčku a pokud budu mít příležitost oslavit to, jak to dělají na druhé straně zeměkoule, ráda se přidám. Nemám strach podívat se pod závoj nebo potkat se se smrtí – už jsme se potkali, když jsem se narodila a pak znovu během klinické smrti. Vím, že se potkáme ještě jednou, a nebojím se toho.
Nevím, proč bych měla trávit každý den ve strachu z něčeho, co je nevyhnutelné. Když tohle pochopíme, najednou se promění celý náš život.
A jak to máte vy?
