MÁM TO ZA KRKEM… ALE UŽ TO POUŠTÍM
Už delší dobu mě bolela hlava. A nebyla to jen tak ledajaká bolest. Cítila jsem, že vychází od krku, z té známé oblasti krční páteře. Když jsem se zastavila a podívala se dovnitř, přišel mi silný pocit – nebo možná rovnou jasná zpráva: „Máš to všechno za krkem.“
A měla jsem. A mám.
I když festival už skončil, pořád jedu ve vlně vyúčtování, zajišťování, organizování…
Shánění auta pro Vntiho, komunikace, úkoly… Jako by se všichni obraceli na mě. Až jsem tomu začala věřit. Že opravdu všechno táhnu. Že to mám za krkem.
A ono se mi to fakt zobrazilo. Bolestí. Stažením. Tlakem.
Ale pak jsem se na to podívala jinak. Uviděla jsem tu malou Soňu – tu, co má pocit, že to všechno musí řídit, zvládat, mít pod kontrolou.
Ale já nejsem jen tahle malá Soňa. Nejsem ta, která musí všechno sama.
Ne! Já jsem součástí většího celku. Spolu-tvůrkyně. Pomáhám tomu, co se děje, ale nejsem to já, kdo to má mít celé „za krkem“.
Já jen následuju plán. Boží plán.
A ten je dokonalý.
A když mu stojím v cestě – držím, kontroluju, tlačím – způsobuju si bolest.
Ale když pustím…
Přijde jemnost. Plynutí.
A ono se to stejně děje tak, jak se to dít má.
A tak jsem pustila.
A bolest polevila. Krk se uvolnil. Hlava přestala bolet.
A já se usmála.
Protože to celé znovu chápu. Nedržet. Dovolit. Plynout.
Tak pojď, živote.
Bože, pojďme to udělat spolu.
Ať je dnešek krásný.
S láskou
Soňa Mitra
P. S.: A Vonti car už mám a úplně jiný než jsem hledala, i to je důkaz, že plán byl jiný a proto se mi nedařilo ho najít. Díky za to. Nakonec byl i mnohem levnější.
