PŘÍBĚH O HO**Ě
(aneb poselství z pouště, které mi změnilo pohled na život)
Ráda bych vám povyprávěla příběh, který se mi stal, když jsem byla poprvé v Maroku. Přiznám se, že první noc jsem nemohla úplně usnout – měla jsem v sobě zvláštní odpor, neklid a takový pocit, že se tu necítím úplně dobře, což na cestách nemívám. A s tímto pocitem jsem nakonec usnula…
Ve snu jsem se ocitla na poušti. Byla jsem mladá žena přivázaná u stanu, vedle mě ležel velbloud. Celá situace byla sama o sobě nepříjemná, ale ještě ji „vyšperkoval“ muž středního věku, který přišel pár kroků ode mě a vykonal tam svoji velkou potřebu. Ano, prostě h***o přímo kousek ode mě.
V tu chvíli se můj odpor k celé situaci jen prohloubil.
„Proč tu jsem? Proč zrovna já musím být přivázaná k tomu stanu a ještě k tomu tohle?“ pomyslela jsem si.
A v tom okamžiku jsem se podívala na velblouda. Díval se na mě těma svýma nádhernýma, hlubokýma očima. Jako by ke mně promlouval:
„Víš, musíš milovat i to h***o.“
Zůstala jsem na něj zírat a v duchu se ptala: „Proč bych to jako měla dělat?“
A velbloud klidným, laskavým hlasem pokračoval:
„Myslíš si, že to dřevěné sedlo, které nosím, mě netlačí? Tlačí mě hodně.
Ale kdybych proti němu měl odpor a nesnášel ho, neujdu v poušti ani pár kroků.
Když ale odpor pustím a přijmu ho, skoro ho necítím.“
A v tu chvíli mi to došlo.
Život je o přijetí.
O tom, že všechno má své místo – i to, co se nám na první pohled nelíbí.
Není to o tom, že musíme sedět vedle h***a a tvářit se, že je to příjemné.
Ale o tom, že připustíme, že i to sem patří.
Maroko je totiž přesně takové – země kontrastů.
Vedle luxusu je bída.
Vedle vůně se náhle objeví pach.
Vedle bohatých barev se míhá prach.
A pokud se dokážeme radovat jen z krásy a odmítáme vidět to druhé, nebude nám dobře – ani v Maroku, ani v životě.
Díky tomuto snu jsem pochopila, že když přijímáme věci tak, jak jsou, život plyne lehčeji.
Po noci vždy přijde den.
Po smutku radost.
Po dešti slunce.
A vedle h***a je vždycky i nádherná hvězdná obloha nad pouští.
