PROČ, když JE LEHKOST TAK BLÍZKO JI NEŽIJEME aneb ZÁVISLOST NA DRAMATU
Postřeh z dnešní konzultace — tohle jsem si nemohla nechat pro sebe. Myslím, že se to týká víc lidí…
Tak schválně — poznáváte se v tom?
LEHKOST Pořád ji hledáme.
Lehkost bytí. Klid. Plynutí. Měkkost.
A říkáme si:
Kde to sakra je?
Proč to necítím? Proč je život tak těžký?
Jenže pravda je mnohem míň romantická a mnohem víc odhalující:
**Lehkost tu je. Čeká na nás. Jen k nám nemůže.** Protože jsme závislí n a dramatu.
Zvykli jsme si, že „musí padat kamení“.
Možná to zní tvrdě. Ale podívej se na svůj den.
Kolik napětí si vytváříš myšlenkami?
Kolik katastrofických scénářů ti běží hlavou?
Kolik konfliktů držíš při životě jen tím, že si je přehráváš dokola?
Drama nemusí vypadat jako hádky a rozchody.
Drama může být:
– vnitřní panika
-neustálý pocit, že „něco není v pořádku“
– potřeba něco řešit, zachraňovat, opravovat
– neschopnost prostě jen být
Jsme zvyklí, že **intenzita = živost**.
A tak podvědomě vytváříme situace, ve kterých se cítíme… naživu.
Adrenalin není radost. Je to poplach
Když žijeme v dramatu, tělo produkuje adrenalin.
Stejnou látku, která se vyplavuje, když jde o život.
Útěk nebo boj. Pohotovost. Napětí. Stažení.
Tenhle stav nám dává pocit:
– „Aspoň se něco děje.“/– „Aspoň něco cítím.“/– „Aspoň vím, že žiju.“
Jenže tělo nerozezná, jestli tě honí lev…
nebo tvoje vlastní myšlenky.
A tak jsme pořád ve střehu//Pořád lehce sevření/ Pořád připravení na něco, co se vlastně neděje.
A to nás **pomalu a nenápadně vyčerpává**.
Toužíme po lehkosti, ale bojíme se ticha
Lehkost je jiný druh živosti.
Je tichá. Jemná. Nedramatická.
Je to pocit jako když poletují sněhové vločky.Jako když sedíš na slunci a nikdo po tobě nic nechce.
Jako když se nadechneš… a nic tě netlačí.
A právě tohle je pro nervový systém zvyklý na drama skoro děsivé.
Protože v tom není poplach.
Není výbuch.
Není chemická horská dráha.
Je tam klid.
A my jsme si zvykli, že musí padat kamení,
abychom měli pocit, že se něco děje.
Lehkost není nuda. Je to uzdravený život
Lehkost neznamená, že se nic neděje.
Znamená to, že se to děje bez vnitřního boje.
Že radost není vykoupená vyčerpáním.
Že vztahy nejsou postavené na dramatu.
Že emoce proudí, ale netrhají nás na kusy.
Tohle je druh živosti, který nepálí.
Který nespaluje.
Který vyživuje.
Ale musíme si přiznat jednu věc:
Dokud jsme závislí na adrenalinu z napětí,
lehkost nám bude připadat prázdná.
Je čas vystoupit z horské dráhy
Ne tak, že zakážeme drama.
Ne tak, že budeme „jen pozitivní“.
Ale tak, že si začneme všímat:
Kdy si vytvářím napětí, i když nemusím?
– Kdy si vybírám chaos místo klidu, protože je mi známější?
-Kdy si pletu stres s pocitem, že žiju?
A pomalu, vědomě, laskavě učit svoje tělo nový zážitek:
**Živost může být i měkká.
Intenzita může být i klidná.
A lehkost je bezpečná.**
A pak přijde rovnováha
– Ne útěk do věčného zenového oparu.
– Ne závislost na klidu.
Ale schopnost pohybovat se mezi póly.
Prožít intenzitu, když přijde.
Projít bouří, když je skutečná.
Ale nevytvářet ji tam, kde může být ticho.
To je dospělá živost.
Ne ta vyhnaná adrenalinem.
Ale ta, která dýchá.
Lehkost tu na nás pořád čeká.
Jen jí musíme přestat zabouchávat dveře hlukem vlastního dramatu.
Uvědomění, které po sezení přišlo:
– Drama mi nedává živost. Jen mě děsně vyčerpává.**
– Paniku a chaos nepotřebuji. Je v tom tíha, ne živost.
– V lehkosti je výživa.
– V dramatu jen adrenalin.
– A adrenalin je vlastně **poplach v těle**.
A já už nechci žít v neustálém poplachu.
– Tak to pouštím.
Vy to můžete mít stejně a nebo trochu jinak…prostě jen jinak zamotané a poskládané… pokud budete z toho potřebovat ven…dejte vědět – ráda vás provedu .
Mitra
https://www.cestyzeme.cz/konzultace/
