Když vidím tento obrázek, pokaždé mi připomene j moji přítelkyni, která už není tady mezi námi.
Potkaly jsme se na univerzitě, byla krásná, chytrá, pracovitá a hlavně velmi laskavá. Něco jako Maruška z pohádky od Jana Wericha, Sůl nad zlato.
Zatímco já jsem měla 2 děti, ona jich měla 6.
Když jsem se s ní jela naposledy rozloučit, hledala jsem místo rozloučení a vyskočila na mě zpráva, že po ní má rozloučení žena, která měla dvakrát tak vysoký věk.
Chvíli jsem se ptala PROČ.
Pak mi to došlo. Někteří lidé, stejně jako moje milá přítelkyně, toho stihnou za svůj život možná mnohem víc, než ostatní za dvojnásobnou dobu. Žijí intenzivněji, rychleji a možná proto také dříve odchází.
Nikdy nevíme, i když jsme si to sami naplánovali (a pak zapomněli), jak dlouhý bude náš život. A proto ho pojďme žít každý den tak, jako by byl poslední.
Každý den v radosti, lehkosti, a když se nám to nepodaří, i tak buďme laskaví, k sobě především.
Taky zkusme poděkovat za každý prožitek, za každé setkání, za každý den…
S láskou
Mitra
