Letos mi jedna moudrá žena řekla, že jsem se narodila, abych dělala hvězdy z ostatních. A protože mám dnes narozeniny, tak o tom přemýšlím – proč tu jsem, co je mým posláním.
Chvilku nad tím přemýšlím, jak to asi myslela, ono to zní jako bych byla nějaká cvičitelka nebo učitelka něčeho, kde pak můžete zazářit.
Možná si teď pod pojmem hvězda taky představíte nějakou super star, ale ona asi spíš myslela, že ty zhaslé hvězdičky pomáhám znovu rozsvítit a znovu více zářit.
Spíš bych to sama popsala jako znovunalezení své záře a jiskřivosti, která je v jejich radosti, svobodě, přirozenosti atd., kterou vždycky měli, jen ji na cestě životem někde méně či více zhasili.
A vlastně měla asi pravdu. Když se ohlédnu, vidím ženy, které jsem potkala vyčerpané, smutné, zlomené a teď ty samé ženy vidím jak září, dělají radost sobě i okolí – a taky mně.
Protože každé světýlko na cestě pomůže zažehnout to další, a tak je tu stále naděje, že bude světla dost a uvidíme na cestu.
Krásné na tom je, že nikdy světla neubývá, ale naopak ho přibývá. A tak dnes, když si lehnu na zem a v noci budu pozorovat hvězdy, za každou uvidím jednu z vás… A budu šťastná z vaší záře.
To je pro mě ten nejkrásnější dárek 
