UKÁZKA Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY

Nemusím všechno zvládnout sama – už to můžu předat, pustit… uzdravit se. 

Během Slunovratového setkání se ženami i muži jsme otevřeli téma zranění žen i mužů a jejich uzdravení. Toto si neseme v sobě dlouhá léta a někteří ho zažívají dodnes. Spousta žen v sobě nese i to, že to vše musí stále zvládnout sama a nemají důvěru ani chuť uvolnit cestu mužům a dát jim a tedy sobě prostor. Tolik by chtěli to pnutí už všichni pustit, ale jak se říká „zvyk je železná košile“ a tohle je jistota. I když nás tato jistota spíš tíží, pustit se jí bývá stejně bolavé, jako setrvávat v ní. Toto téma je také součástí připravované knihy posvátná sexualita. A aby nezůstalo  jen „nakousnuté“, přidávám kousek z knihy, kde se tomuto tématu věnuji:

→

Aby mohlo dojít k uchopení mužské síly a nastoupení patriarchátu, byla potlačena jak ženská síla, tak její spiritualita.

Ženy musely celkově ustoupit do pozadí, aby mohlo dojít ke změně uspořádání z matriarchátu na patriarchát. Matriarchát neznamenal to, že vládly ženy, ale že byla žena uznávána jako Bohyně, která nese život a dává ve svém těle prostor novému životu. Stejně tak byla v této době uctívána rodina. Proto neprobíhalo tolik válek a násilí na rodinách, ženách a dětech. Jak ženy, tak muži uctívali rodinu a děti. A nikdo nevraždil rodinu druhého.

Aby mohlo dojít ke změně, byla u mužů potlačena jejich emocionalita. Muži souhlasili s vidinou větší síly v dobré víře, aniž by tušili, co se jim uzavírá. U žen k tomuto dojít nemohlo. Protože  ženám nemohlo být uzavřeno emocionální centrum (oblast prvního a druhého energetického centra – čakry) protože by nemohlo dojít k porození dítěte.

Tento kanál musel zůstat volný. Proto jsou ženy více citlivé, ale často trpí strachem z projevu. Jejich centrum projevu, oblast krku, bývá velmi často zablokována. Mohou tedy vše cítit, ale stalo se pro ně těžké o tom lehce a svobodně mluvit. U mužů nebylo nutné toto centrum zablokovat, protože došlo k potlačení jejich emocionality, aby bylo možné je používat ve válkách, ve kterých mohou vraždit nejen jiné muže, ale také ženy a děti jiných rodin.

Muži potlačili svoji emoční složku a ženy zase ztrácely schopnost svobodně vyjadřovat, co cítí. Přitom mají muži i ženy stále pocit, že díky spojení by mohli znovu prožít přirozenou sexualitu ve své hloubce. Je to informace uložená v jejich buněčné paměti, jen mnohdy nevědí, jak to udělat.

Ženy pomalu ustupovaly do pozadí a potlačovaly svojí sílu, intuici i svobodu rozhodovat o tom, zda počnou dítě nebo ne. Což bylo dříve naprosto v jejich moci a nebylo potřeba žádné chemie ani jiných praktik, které zabraňovaly početí, jako je tomu dnes.

Tím, že muži potlačili svoji emoční složku a jsou v tom stále ještě podporováni i v současnosti (muži přece nepláčou), došlo k potlačení přirozené sexuality spojené s plným emocionálním prožitkem. To se projevuje třeba i posedlostí sexem. Stále dokola hledají to, co skrze tento fyzicky tělocvik, který nemá s plnou formou sexuality moc společného, stejně nepřichází.

Víme, že je možné více, všichni to máme ve své buněčné paměti, protože je to energie zrození, která je víc než projev hmoty. Stejně tak nenacházíme uspokojení a hledáme dokola to, co máme, jen je to v nás, mužích i ženách, potlačeno.

Muži často volí různé náhražky v uspokojení, například sexuální fantazírování, násilné praktiky, sebemrskačství v podobě dosahování vyšších postů v zaměstnání, vyčerpávání se tvrdou prací nebo sportem. K uspokojení však nedochází, jelikož vědí, že je možné dosáhnout více, ale dokud se k tomu nepřiblíží, nejsou uspokojeni.

Ženy i muži mají v sobě bloky, které jim brání se k sobě přiblížit, nejen emočně, ale i fyzicky. Jsou to pocity viny a strachu, které se můžou na jedné straně projevovat formou sumbmisivity, odporu k dávání nebo přijímání toho, co od sebe vzájemně potřebují, nebo v odporu k agresi, a v jiném extrému se to zase projevuje právě násilím a agresí. To vše brání tomu, aby se sobě mohli stát skutečnými partnery.

Ve své paměti muži nesou i pocit viny, že nejenže nedokázali své ženy během různých válek a masakrů ochránit, ale také sami na některých ženách násilí páchali. Tento pocit viny je u některých tak hluboce zakořeněn, že se nedokážou k ženě přiblížit bez pocitu viny. Pak ztrácejí svoji sílu a nejsou ženě tou pravou oporou. To mohou muži projevovat jak ve formě  slabosti či submisivity, tak ve formě přehnaného násilí a agresivity. Ženy však netouží mít vedle sebe partnera ani příliš slabého, ani násilného.

Násilí, které bylo pácháno léta na ženách, ať už formou znásilnění fyzického či psychického, vyvolalo v ženách podvědomý strach z mužů. Někde si ho nese celá rodová linie žen, a dokud nebude přerušen, zůstává v ženách a jejich dcerách dál. Může se projevovat jak potlačením sebe, tedy submisivitou, či naopak agresí a odporem k mužům. Odporem k násilí či odporem k slabosti. Také v odporu sdílet s nimi sexualitu či cokoliv, co žena muži poskytuje. Odpor se podmanit, dělat domácí práce, sloužit muži.

Odkud se bere ten věčný tlak, který mnohé ženy cítí? Ženy jej získaly postupně tím, jaké příběhy žily a co prožívaly, třeba strach, že zůstanou samy. Postupně také přicházely o svou autenticitu a dovolovaly právě pod vlivem strachu to, co by za jiných okolností nedovolily. Ze strachu a proto, že ve společnosti bylo méně mužů, kteří se účastnili vojenské služby nebo válečných konfliktů, se ženy staly jedna druhé konkurencí a začaly žárlit. To v nich přetrvává do současnosti. Mají to zapsané ve své buněčné paměti. Ale i to se mění. Mění se buněčná paměť mužů i žen. Díky nim samotným. To oni ji mění. 

Do buněčné paměti žen se také zapsal strach ze ztráty muže a strach z opuštění, samoty atd. Muži odcházeli do válek nebo třeba na mnohaletou vojenskou službu a ženy zůstávaly samy s dětmi. Kromě toho, že v sobě měly neustálé pnutí ze strachu o svého muže a také nejistotu, přidal se pocit, že musejí vše zvládnout samy. A tehdy opravdu musely. Tento pocit u žen přetrvává dodnes a může být odpovědí, proč některé ženy jsou  tolik „zatvrzené“ a nejsou schopny se toho pustit, i když už jim tento pocit neslouží nebo k němu mají už i odpor.

Kromě toho, že na ženách zůstala nejen péče o domácnost, hospodářství apod., bylo zvykem se postarat i o rodiče, takže kromě starosti o své děti a svoje rodiče jí přibyla starost o rodiče svého muže, který byl třeba na jedenáctileté vojenské službě a mnohokrát se domů vůbec nevrátil.

Žena navíc byla pod dohledem jak rodičů svých i rodičů muže, takže byla vystavena dlouholetému celibátu, jelikož dokud nebylo oficiálně oznámeno úmrtí muže, nebylo možné být ženou jiného muže. S přihlédnutím k tehdejší rychlosti a přesnosti přenosu informací, je třeba dodat, že k tomu někdy vůbec nedošlo vůbec. Pokud se stalo, že žena měla milence, docházelo k tomu tajně a byla vystavena zase strachu z odhalení, hanby a veřejného ponížení.

Navíc nedostatek mužů ve společnosti, ve městech či vesnicích kvůli válkám, vyvolával u žen žárlivost a ženy se stávaly jedna druhé konkurencí. Ta přetrvává v ženách dodnes. Ženy kvůli tomuto nedostatku a konkurenci  podvědomě nesou strach, že pokud nebudou uspokojivou milenkou, nahradí je rychle jiná žena,  jelikož je tu mnoho dalších žen, které tuto roli rády splní.

Samy na sebe tedy vyvíjejí tlak být nejlepší, dokonalé a úžasné manželky a milenky a dávají svolení k tomu, k čemu by  bez tohoto strachu z konkurence a opuštění, svolení nedaly. Také podstupují různé operace, ve snaze být hezčí, lepší dokonalejší, právě pod vlivem strachu z konkurence.

Nyní dochází pomalu k uvolňování emocionálního pnutí, muži se stávají citlivějšími a vědomějšími a ženy si dovolují více a svobodněji hovořit o tom, co cítí, a být svobodné ve svém projevu. Vytrácí se strach z opuštění  i odsouzení. Na svobodnou či bezdětnou ženu již také není vyvíjen takový tlak okolí, jak tomu bylo dříve (ostuda, hanba, pocit, že ji nikdo nechce, že je divná, když ještě nemá děti).

→

Tak toto je úryvek z připravované knihy na téma posvátná sexualita. Pokud vás téma zajímá, sledujte, jak se kniha bude vyvíjet dál.

Vaše Mitra