Často si v životě říkáme, že život je jako na houpačce, nahoru dolů, nahoru dolů a tak pořád dokola, až jsme z toho unavení.
A proč jsme unavení?
Protože máme pocit, že nás život „houpe“, že nedržíme pevně svoje životy a s nimi spojené události ve svých rukou. Že nás život hází do určitých situací, jednou nahoru, jednou dolů, moc rychle, pak zas moc pomalu….
Potom můžeme mít opravdu pocit, že je to mimo naši moc, že nemáme moc nad tím určit si, jak rychle se chceme houpat nebo s kým na houpačce chceme být a s kým ne.
Nejen to, že máme sami možnost určovat, jak moc a jak rychle se chceme houpat, ale také určit, jak chceme, aby nám v tom bylo.
Chceme li parádní jízdu, můžeme si zvolit, že se budeme houpat divoce, ale pak nesmíme být překvapení a nadávat, že je to třeba hodně. Chceme –li se jen sem tam lehce zhoupnout a bojíme se rychlé a divoké “jízdy“, nemůžeme si pak stěžovat, že ostatní se houpou rychle a já ne, když to brzdíme svým strachem. A to se taky často děje.
Další varianta – ta pro nás nejlepší, je, že si uvědomíme, že jsme to my, kdo to ovládá, že to není nikdo z venku, žádný život, žádný vesmír, jak tomu rádi říkáme, abychom se tak trochu zbavili zodpovědnosti za své rozhodnutí. Půjdeme-li po stopách svých myšlenek, najdeme opravdu to, že jsme si to takto zadali. Pochopíme, že můžeme vzít svůj život do svých rukou, že se můžeme kdykoliv rozhoupat a kdykoliv zpomalit. Jen ve hmotě trochu trvá, než se vše manifestuje, tak často nemáme ponětí o tom, že jsme to opravdu takto chtěli, protože právě teď už zase chceme vše jinak a něco jiného..
Důležité je vědět, že si můžeme sami určit, jaké to má být, že můžeme zpomalit, nebo zrychlit. Často zapomínáme na to, jak jsme se chtěli cítit, jestli se chceme jen tak pohupovat a užívat si klid, nebo chceme parádní jízdu a užít si trochu i to nebezpečí, trochu strachu a když to prostě přeženeme, tak stačí jen“přestat kývat nohama“ a zpomalit.
Prostě vše je volba, naše volba….
